Bent – Programmed To Love
Nottingham platí ve světě muziky za dost sluąnou zásobárnu hudebními talenty. Není tedy divu, ľe se v poslední době mluví o daląím zástupci z této líhně. Projekt Bent tu vznikl v roce 1997 a dali ho dohromady Simon Mills a Neil Tolliday, přezdívaný také “Nail”:-). Před dvěma lety se celkem bez potíľí zapsali posluchačům skladbami I Love My Man a Always In My Heart. Kritika je začala přirovnávat k britským The Air, k druhým Groove Armada nebo k čím dál romantičtějąímu Mobymu. Jisté je, ľe jejich hudba je to nejnádhernějąí co vás můľe ve vaąem ľivotě potkat. Ačkoliv tahle dvojice vyrostla na houseových seancích, na jejich tvorbě se vliv tohoto čím dál mainstreamovějąího stylu neobjevuje ani náznakem. Skladbám vévodí obrovská hravost, smysl pro detail a lidské pocity. Přirovnání k The Air celkem sedí – stejné xylofonové doprovody, sladké klavírní party a smysl pro silnou melodii. Co víc si jako pohlazení v dneąním přetechnizovaném světě můľete přát? Poprvé jsem tuhle dvojku zaregistroval díky oblíbeným kompilacím Café Del Mar, na jejíchľ zatím posledním dílu se objevila vynikající Swollen.
Trochu mě mrzí, ľe jsem propásl jejich ľivé vystoupení na 5. narozeninách jednoho z mála deephouseových soundsystémů u nás – Quadrant SS a tak pro mě zbyla jen jediná útěcha – poslech tohoto zvukově hodně bohatého alba alespoň doma. Jeątě před tím neľ se pustíme do poznávání jejich tajuplného světa, se vám musím svěřit s tím, co je mi na téhle dvojce obzvláą» sympatické. Nemám rád budoucí hvězdy showbusinessu, kteří musí za kaľdou cenu propůjčovat své tváře médiím, televizním stanicím a zbytečně tak zdůrazňovat svoje “slávomanství”. Bent na tom jsou přesně opačně. Uľ obal singlu I Remember Johnny představil oba angličany v jakési bláznivé koláľi včetně jejich namalovaných podobizen. Jde o celkem vkusnou propagaci a tak mě potěąilo daląí obrázkové dobrodruľství na jejich debutovém albu. Uľ název desky Programmed To Love, kterou vydala firma Sport, svádí k přemýąlení. Ne tedy náhodou, ale zcela záměrně je tu výjev z nějakého pokoje, kde u slavnostní večeře sedí zamilovaný pár a jako hlavní menu má na prostřeném stole talíře s hlavami obou hlavních představitelů, připravené k okamľité konzumaci. Zbytek bookletu doplňuje naopak celkem pestrobarevný pták s masitou ľíľalou v zobáku. Říká se, ľe originální obaly prodávají a tohle je typický příklad, ľe aľ do poslední chvíle vám obsah zvukového nosiče zůstane utajen. I s velkou dávkou představivosti totiľ neodhadnete vůbec nic…
Vzhůru tedy do tohoto tajuplného světa, za který byli Bent nominováni v soutěľi Muzik Awards v kategorii Nejlepąí nováček roku. Exercise 1 je opravdovým hudebním cvičením. Oba muzikanti zde procvičují jednak posluchačovy smysly a zároveň zkouąí ze sebe dostat maximum uľ v téhle úvodní, do třech etap rozdělené skladbě. Začátek je jako odlet do vesmíru včetně různých ąumů a potřebných ruchů. Ty jsou vzápětí vystřídány muľským dialogem, kterému vévodí jakýsi starý sampl, stále zdůrazňující “I see”. Do třetice je tu hlavní motiv skladby – pohodová figurka, která se sice stále opakuje, avąak je doplňována hodně originálními a hlavně nikdy nečekanými efekty, jeľ jí dodávají zvláątní kouzlo. V Private Road vás moľná zaujme hlas, který jste uľ někde slyąeli. V mém případě tomu bylo u jednoho z tahounů skotského vydavatelství Glasgow Underground – projektu Neon Heights. Zoe Johnston, fungující téľ pod nickem Zed J, tu připravila stejně něľnou skladbu. Zdá se, ľe bude vyhledávána čím dál víc, protoľe spojení jejího hlasu s tanečními beaty aľ neuvěřitelně sedí. Kdyľ to vąe podbarvíte tklivou kytarkou a houpavým rytmem, výsledek se logicky musel dostavit. Její hlas kolísá někde mezi Tracey Thorn a Suzanne Vega a je poloľen chytře tak, aby pohladil kaľdého kdo to potřebuje. Cylons In Love začíná na stejném principu jako zvuk z desky, která se po zmáčknutí tlačítka Start začíná pomalu rozjíľdět, po chvilce je vąak násilně zastavena a hned následuje daląí poklidný track. Kdo má rád francouze The Air, přijde si zde opravdu na své. Nachlup stejné vokodéry zkreslující hlasy, snad jen trochu více kytar, ale jinak je příjemné sledovat, jak se tahle skladba vyvíjí. Nové a nové nástroje se derou kupředu a stále jeątě mají ąanci ladit se zbytkem uľ naprogramovaného tracku.
Chocolate Wings je opět hodně zasněnou baladou, ve které vás nejvíce zaujme novodobý Elvis Presley, jeľ je tady skvěle imitován. Výborná je i nastíněná atmosféra, kdy si budete při poslechu připadat jako ten pták, který z výąe hledí na naąí krásnou zemičku a bezstarostně plachtí volným prostorem. Bent dokazují, ľe by klidně mohli pracovat na zakázku. “Chcete skladbu o lítání? Vteřinku, tady ji máte. Pardon, jeątě název – hmm, co třeba Čokoládová křídla:-)?” Invisible Pedestrian jako by vypadla z pera čím dál slavnějąího Mobyho. Kopie jeho skladeb z alba Play je přesně to, k čemu to srovnání svádí. Stejná barva táhlých tónů, zdánlivý smutek, jediné co tu chybí je jeho uľ tolikrát obehrané piánko. Nejhravějąí je vąak zřejmě I Remember Johnny. Těch zvuků a nálad co se tady potkává, společně mísí, vzájemně doplňuje, aby vąe nakonec dospělo k dobře odvedené práci pouhopouhých dvou ąikovných muzikantů. Jako by ąlo o mistrovství v samplingu! Chvílema Kid Loco, chvílema Fila Brazillia, vąe doplňuje decentně dosazený pískot fanouąků, ke slovu opět přijdou francouzy tolik vyuľívané hlasové vokodéry, prostě senzace přesně pro letní čas, kdybyste místo u Zlaté Prahy raději poseděli na kávě spíąe u takhle pohodové hudby. Bohuľel naąi restauratéři jsou nekompromisní:-(.
Swollen – skladba, která zapříčinila shánění tohoto alba. Jeden z adeptů Café Del Mar vol.7 opět s hlasově půvabnou Zoe Johnston. I kdyľ je hodně smutná, dokáľe do vás vnést své poselství. Zoe je přesvědčivá a ukazuje, ľe na tomhle světě je jeątě spousta bolístek, se kterými je nutné se vypořádat. Neznám příjemnějąí track loňského roku – v té záplavě různých benefikčních akcí máte chu» Zoe podat nataľenou ruku a pomoci jí – téměř jako byste ji cítili vedle sebe. Pokud jste doteď nebyli ľádnou skladbou obejmuti, Welly Top Mary vám tenhle záľitek umoľní. Jsou zde popírána veąkerá hudební pravidla a vytvářen jakýsi “Bent World”. Oba muzikanti tu naąlapali maximum zvuků a nástrojů, přičemľ výsledek je ohromující. Tolik klidného experimentování uľ jsem dlouho neslyąel, vypnutí desky na závěr vás z tohoto sladkého světa jistě probere. Poslední Always je skutečnou lahůdkou. Její délka je téměř devatenáct minut a je rozdělena do třech podskladeb. První Always In My Heart jako by měla posluchači připomenout Nailovo účinkování ve slavném nottinghamském sound systému DIY. Jediný deephouseový track na tomto albu je podpořen hlasem operní zpěvačky, takľe představuje tenhle klidný styl v nové poloze. Druhou částí je opičí Toothless Gibbon. Jde téměř o zvukovou techno dľungli podbarvenou věrohodnými opičími skřeky a zároveň důkaz, ľe pro Bent není ľádný styl cizí. Triphopový závěr To The Bridge je také unikátní. Poklidná hudba je najednou doplněna dětským zpěvem opakujícím říkanku London Bridge Is Falling Down. To vąe za podpory různých zvukových efektů, včetně křiku hrajících si dětí, bouřky a mnoľství hlasových samplů vytrľených z kontextu.
Zhodnocení: Deska, u které není jediný zvuk zbytečný a kaľdá vteřina záznamu zaplněna, je zásluhou Bent připravena pro vaąe ouąka. Poslech je skutečně zábavou a zaručuji vám, ľe kaľdé daląí přehrání do vás vnese úplně nové záľitky. Zdá se, ľe tu máme o daląí projekt, který to myslí ve studiu váľně, víc. Uvidíme kam to po svém víc neľ dokonalém debutu dotáhnou…
