Report z Trancefusion 3
Máme za sebou již třetí pokračování halového eventu s názvem Trancefusion, tentokráte s podtitulem A Dream Come True. Jestli se sen stal opravdu skutečností, to si povíme v následujících řádcích. Line-up byl opravdu smrtící a pro nejednoho trancera to mohlo při pohledu na něj způsobit infarkt. Dohromady 20 zvučných trancových jmen, v čele s headlinery jako Richard Durand nebo Dash Berlin. Prostory poskytnul, stejně jako při prvním dílu Průmyslový Palác, který se tuto sobotu proměnil v trancový chrám a člověk si opravdu připadá jako by byl na posvátném místě.
Levou část tvořila PRE zóna, kde se dalo jentak povalovat, hrát hry, zakoupit nějaký ten suvenýrek a také se zde nacházely šatny, kde se překvapivě netvořila žádná hrozivá fronta. V chodbách se pak nacházely různé stánky s občerstvením a také stánky s prodejem tokenů, které zde fungovaly jako platidlo, což si stále asi někteří neuvědomují, protože stejně jako minulý rok se povalovalo spousta tokenů po zemi a parketě, takže občerstvení jsem stejně jako minulý rok měl na účet místních neopatrných návštěvníků, děkuji. Nejmenší stage nazvaná New Talents byla umístěná na chodbě a podle mě to nebyla zrovna šťastná volba, protože především při breakdownech šel slyšet zvuk z hlavní stage a trochu se to prostě chvilkami tlouklo. Zaskočil jsem si sem pouze k ránu, když zde hrál Arctic Moon, a i přesto, že zahrál fantastický uplifting set, jsem se příliš dlouho nezdržel, protože tu tak trochu chyběla ta atmosféra a velkolepost zbylých dvou stages. Většinu času jsem trávil na hlavní Illusion stage, která byla zvukově zcela určitě nejlepší, i když bych klidně ještě nějaký to volume osobně přidal. Vizuálně to nebylo nic vyloženě originálního. Uprostřed byl velký plachtový kruh a po stranách dvě rampy, kde se vlnily gogo tanečnice. Světelný park byl však hodně povedený, možná bych ještě více využil laserů, které se poprvé spustily tuším až někdy ke konci setu Duranda. Intra k jednotlivým DJs byly celkem skromné, když to porovnám s velkolepými, pyrotechnickými efekty nabušenými intry z konkurenční TM.
Na místo jsem dorazil krátce po 21 hodině a to už to tam sázel sympatický norský usměvavý matador v těle přerostlého dítěte Orjan Nilsen. Jeho set vyplnily především jeho vlastní tracky jako Between The Rays, Viking a závěrečná Go Fast. Na rozehřátí bych řekl více než dobrý setík. Na scénu poté vtrhla známá trancová siréna Audrey Gallagher a překvapivě nezpívala ani tak falešně jak bych očekával. Za mírné problémy s vazbením mikrofonu rozhodně nemohla. Krom jiného zazpívala úplně nový track s Ashley Wallbridge s názvem Bang The Drum, ale nevynechala ani snad největší vocalový trance hit Big Sky. Zpívala snad celá hala a kdo ne, tak měl zrovna asi v ústech rohlík. There is no party without Arty se povídá. A já musím souhlasit, tenhle mladičký rus to rozjel jak se patří. Nabušený house set s prvky trancu. Mnozí by mohli namítat, že by asi housovější set neměl na trance eventu co dělat, ale já si myslím, že na rozjezd to bylo ideální a podle ohlasů určitě nezklamal. Pravdou je, že mohl zahrát jednu ze svých trancovějších věcí jako Hope nebo alespoň Zara. Místo toho jsme si ale vychutnali Mozarta nebo Around The World. Ke konci jeho setu jsem si odskočil do prostřední části Průmyslového paláce, kde se necházela New Vision stage a zrovna tu valili Super8 & Tab, kteří zahráli hodně kvalitní trance set. Jejich pecky Irufushi, Black is Back nebo Awakenings zafungovaly skvěle a mrzí mě, že jsem nestihl více, ale nijak se to řešit nedalo, rozdvojit se prostě zatím ještě neumím, pokusím se to do příště naučit. Zvuk zde nebyl až tak kvalitní a hlavně mi přišel mírně přebasovaný. Na hlavní stage mezitím Artyho vystřídala Main Performance, která se stejně jako minule držela spíše těch skromných vod, žádné velké pyromanství. Spíše jen světlená show doplňaná o tanečníky, různé umělce a akrobaty.
Něco málo po půlnoci se zjevil Richard Durand a svůj set odstartoval hymnou celé Trancefusion, která se docela povedla. Zbytek setu už byl ale výrazně tvrdší, dalo by se říci až techy. Nechybělo pár zajímavých klasik od Derb nebo Art Of Trance. Konec setu jsem už neslyšel, protože jsem se opět teleportoval na vedlejší stage, kde zrovna končili svůj set němečtí Blank and Jones. Moc netuším jak hráli předtím, ale svůj set zakončili Beyond Time, což byla fantastická tečka za jejich vystoupením. Vystřídal je sympaťák Andy Moor, který ale hrál na můj vkus příliš pomalu, byť to byl příjemný a melodický progressive. Raději jsem se přesunul zpět na hlavní stage, kde už dělal všelijaké šaškárny Dash Berlin. Vytahával si trička ze svých útrob a házel je do publika, stejně jako minulý rok. Vlastně vše bylo v jeho podání tak nějak stejné jako minulý rok. I samotný set byl stejný, až na to, že přidal těch pár novinek, které za tu dobu zplodil. Takže dojmy spíše takové smíšené a v půlce setu jsem vysublimoval z hlavní stage a chvátal jsem na New Vision stage, kde už úřadoval mistr Sean Tyas, který sice výrazně zpomalil oproti minulé TF, nicméně i přesto byl jeho set melodický a ke konci už to byl zase ten všemi milovaný drtikul Sean. Na začátku zahrál hodně neznámých novinek, poznal jsem jen Arcobaleno. V druhé půli už to byl ale přesně ten Tyas jak ho pamatujeme. Řezal to hlava nehlava a vrcholem setu byl pro mně track Selu Vibra Divine. Po něm už ale přišel skutečný řezník večera. Pán který má rád Bulldozery všeho druhu. Simon Patterson byl pro mě bezpochyby hvězdou večera. BPM stále oscilovalo kolem 140. Energetický uplift se střídal s masivními tech-trance opusy. Vrcholem setu pak byl bezpochyby track Us. Trochu mě ale zamrzelo, že jsem nestihl celého Filu, který na Illusion Stage zahrál také výborný uplift set s klasikami jako Good For Me nebo Burned With Desire. Leon Bolier na závěr také nebyl určitě špatný, ale neslyšel jsem ho, protože jsem si užíval bonusový set Arctic Moona na prostřední New Vision stage a udělal jsem dobře. Alphazone v Onova remixu, Fallen Angel nebo závěrečná euforická pecka Coming Home byla tou pravou tečkou za povedeným večerem.
Organizačně se to celému teamu Trancefusion povedlo opět na jedničku. Když pominu uzavření jedné části toalet, což pak způsobilo menší přetlak v pravé části paláce, tak skutečně není co vytknout. Nesetkal jsem se dokonce ani s žádnými konlikty, všichni byli přátelští a vše proběhlo zcela bez problémů. Na parketu nebylo ani nijak přehnaně přelidněno, což bylo dáno tím, že byl zpřístupněn celý prostor Průmyslového paláce. Nezbývá nám než netrpělivě čekat na odhalení datumu dalšího dílu Trancefusion. My, kteří jsme vydrželi až do samotného konce však již víme kdy se tak stane.
