Report z Trancefusion 5 od Freezera
Máme za sebou další velkolepou trancovou událost zvanou Trancefusion. Jak už je zvykem jarní edice vždy přinese opravdu nabušený line-up a nebylo tomu jinak ani tentokrát. Hlavním lákadlem byl německý veterán taneční hduby ATB v doprovodu takových jmen jako Richard Durand, John O’Callaghan, Simon Patterson, Menno De Jong a velká spousta dalších zvučných jmen. Už od začátku mi bylo jasné, že budu mít problém rozhodnout se, na které ze 3 stages se budu zdržovat. Při takovém line-upu aby se člověk opravdu naučil schopnosti teleportace a to zatím bohužel neovládám.
Prostory průmyslového paláce jsem si už od první Trancefusion oblíbil. Jako vždy zde bylo možné najít si jiné vyžití, pro případ že by snad někteří DJs nudili nebo prostě jen v rámci odpočinku. Krom klasického občerstvení, za které se platilo klasicky tokenama, zde bylo možné zakoupit různá svítidýlka, propagační předměty, zahrát si videohru, nechat se profesionálně vyfotit, či si nechat udělat nehty, o čemž jsem silně uvažoval, abych se přiznal Nakonec jsem ale odolal a po celou dobu jsem se zdržoval pouze na parketu, převážně pak na prostřední Hell stage. V celém prostoru průmyslového paláce se nacházely celkem 3 stages. Ta hlavní nesla název Heaven a vzhledově na mě zanechala určitě nejlepší dojem. Byla zde umístěna oblouková konstrukce, na které byl přidělán světelný park, včetně famózních laserů. Uprostřed vyselo velké červné srdce, což symbolizovalo letošní motto Ocean Of Love. Samozřejmostí byly i tanečníci a celkem zajímavá intra k jednotlivým DJs. Na Heaven byla intra doplňena živými houslemi a na Hell stage, umístěné v prostřední části paláce, pak zase pekelníkama se svými ohnivými shows. Hell stage byla tentokrát situována doprostřed ve stylu Sensation. Osobně se mi to příliš nezamlouvalo, jednak stage zabrala až příliš mnoho prostoru a tím, že byla otáčivá jsem často koukal DJs na záda. Potěšili ale dva sympatičtí dráčci, chrliči, kteří byli zavěšený na obou stranách. Třetí Yes/No stage dávala šanci vyniknout mladým talentům. Překvapilo mě, že i přes trochu nevhodné umístění na chodbu zde bylo docela dost trance nadšenců a atmosféra zde byla opravdu výborná. Osobně jsem si sem odskočil jen na Nifru, která hrála svůj typický hutný porgessive trance a na Spark7, který zrovna procítěně zpíval novinku od Armina v remixu od W&W.
Rozhodl jsem se, že tuto Trancefusion si vychutnám na plno a to v celé své délce, takže jsem přišel už na 20 hodinu, kdy ještě prostory nebyly ani zdaleka zaplněné. Na hlavní stage rozehříval Rudee svým pohodovějším progressive setem a na Hell si to docela slušně dával Dave Schiemann, který zahrál celkem dost klasik ovšem v novějším podání. Rank1 – Airwave to například odnesl v trouse podání od Jullians. Line- up byl sice poskládán tak, aby se DJs příliš nekryli, ale stejně to byla občas prekérní situace se rozhodnout. Ta nastala hned z kraje kdy jsem se nemohl rozhodnout mezi dvěma mladíky z východu Omnia a Andrew Rayel. Nakonec jsem dal přednost Rayelovi, který určitě nezklamal a zahrál, krom spousty mashupů, převážně svou vlastní produkci. Omnia byl ale také fantastický podle tracklistu a o to více mě mrzí, že jsem se prostě nemohl nijak rozdvojit, tak abych stihl obojí. Další dilema bylo vybrat si mezi Heatbeat a Orjanem. Dal jsem šanci argentíncům, i když přijel pouze jeden ze známé dvojice. Jeho set se skládal také převážně z vlastní produkce a nebyl vůbec špatný, přesto jsem po půl hodince odešel a podíval se na přerostlé miminko v podobě Orjana Nisena.
Orjana musím pochválit za opravdu špičkovou komunikaci s publikem. Podobně jako Ummet i on chytá pomyslené trance obláčky a jasně tak ukazuje publiku vývoj tracku a co bude následovat. Tak to podle mě má být! Jinak zahrál v podstatě na jistotu a nechyběli ty největší trouse pecky jako The Code, D#Fat nebo jeho vlastní Endymion či Amsterdam. Nejlepší byl ale závěr v podobě Universal Nation a svůj set zakončil největší klubovou peckou Apache, která zazněla v průběhu večera hned několikrát. O živé vystoupení se postaraly zpěvačky Sarah Howells a Julie Thompson. Musím uznat jejich pěvecké kvality, zpívaly velice obstojně, bohužel nemají až takové hitovky, aby strhli celou halu.
Chvilku po půlnoci nastal čas na hlavní hvězdu večera. Oblíbený němec a legenda taneční hudby ATB způsobil docela solidní přetlak na Heaven Stage. Je to bavič, při svém setu zpíval do mikrofonu, burcoval lidi, žongloval s flaškou a při jeho setu se navíc naplno rozjel světelný park, včetně omračujících laserů. Jeho set byl ale na můj vkus až příliš pomalý a velmi málo trancový. Já si dokonce troufám říci, že jeho vystoupení bylo až na pomezí diskotéky. Neodpustil si ani Nirvanu a podobné zvláštnosti. Raději jsem dal přednost další legendě Tallovi 2XLC, který zahrál daleko serioznější set. Od své druhé půlky už čistě upliftový. Tracky jako Terra Australis, Shine 2010 nebo Rise v peckovém Photographer remixu už mé trancové pohárky v pohodě naplnily. Po skončení setu jsem zvažoval, že bych se vrátil podívat na Heaven co tam provádí ATB za skopičiny, ale řezník a bůh uplifting trancu John O’Callaghan mi to prostě nedovolil. Hned úvodní Life Gate mě totálně přišpendlila k parketu na Hell Stage a už jsem se po celou dobu jeho setu ani nehnul. I Don’t Deserve You, další výborný Photographer remix pro Blue Tente, Stresstest, Fireisland nebo Concrete Angel…odejít se prostě nedalo!
Callaghana vystřídal Simon Patterson, který oproti minule ještě trochu přitvrdil a jeho set se pohyboval na hranicích tech-trancu a psy. Jeho set byl sice nabitý energií, ale mohl zahrát některé ze svých známých pecek. Zazněla jen Thump ve své nové 2013 podobě. Skoro vůbec jsem bohužel neviděl Richarda Duranda. Jen na chvilku jsem si na něj odběhl a to zrovna hrál svojí pecku Wide Awake. Vypadalo to, že hraje velice slušně, ale já už jsem chvátal zpátky na Hell stage, kde už zanedlouho rozbalili svůj velice neortodoxní setík Organ Donors. Zvláštní zpestření celé Trancefusion. Popravdě ani moc nevím kam je zařadit. Je to snad hard dance, electro-house, trash trance nebo prostě hard trouse? Fakt nevím, ale není to až tak důležité, protože bavili výborně. Na můj vkus to bylo přecijen až příliš výstřední, a tak jsem se šel podívat na Shoguna a málem jsem zkameněl úžasem. Shoguna znám jako progressivního producenta, ale sázel tam jeden uplift za druhým. Možná se jen přizpůsobil, že byla pokročilá hodina nebo má prostě jako jeden z mála progressive producentů uplift rád. Opravdu parádní set zakončený Made of Love od Corstena.
Závěrečný sympaťák Menno De Jong také nezklamal a zahrál na závěr jak se patří svižný set. V podstatě čistě upliftový. Nechyběla stálice v jeho setech Turtle Paradise, Ancient Paradise a po třetí za večer jsem si vychutnal Concrete Angel. Na závěr navíc přihodil nějakou tu klasiku jako Beautiful Things ve Photon Project Remixu nebo Silence v legendárním Tiesto Remixu. Bohužel jsem neviděl ani minutku ASYSe, který ale podle ohlasů nezklamal a na závěr to pořádně rozkotlil. Mé srdce ale patří uplifting trancu, tak jsem dal přednost Mennovi.
Byl to další úžasný večer plný trancových zážitků. Organizaci nemám co vytknout, dokonce se neucpali ani záchody, což bylo snad poprvé. Jediné co se mi příliš nelíbilo bylo umístění Hell stage doprostřed, ale to je opravdu jen drobná výtka. Po zvukové, světelné a projekční stránce zcela bez výhrad. Jen bylo pro mne opravdu frustrující, že jsem toho spoustu zmeškal, nezbývá mi tak nic jiného než se do příští Trancefusion naučit teleportaci, cestování časem nebo nějaký jiný fígl, abych zvládnul všechny stage a o nic nepřišel. Děkujeme teamu Trancefusion za další nezapomenutelný trance zážitek!
