Report z Transmission: The Seven Sins od Freezera
V pořadí již jedenáctá Transmission slibovala opravdu mnohé. Krom jiného hlavně nabušený a tentokráte opravdu čistě trancový line-up. Trochu jsem se obával, aby to nezapříčinilo nižší návštěvnost, protože asi všichni víme, že trance šel trochu do ústraní díky současnému EDM boomu, kterému vévodí mainstream house. Jsem ale strašně rád, že se mé obavy nenaplnily a že se O2 Aréna v ten večer proměnila na pořádný kotel. Možná ještě větší než kdykoliv předtím.
Asi nemá cenu znovu připomínat, že Transmission není jen o hudbě jako takové, ale jedná se o opravdu o úchvatnou vizuální show a velkolepou podívanou. Hned po příchodu mě doslova posadila na zem scéna, která byla opravdu gigantická a připomínala obrovský chrám, na který se promítalo téma Seven Sins. Projekce i intra byly opravdu na vysoké úrovni. Ať už to byly všelijaké mozaiky nebo stylově oblečené slečny, které symbolizovaly jednotlivé hříchy. Na tomto ročníku nechyběly ani živé tanečnice, které mnozí postrádali minulý rok. Samozřejmě nebyla nouze ani o světlené efekty a lasery, které se naplno rozjely až v pozdější fázi večera. Letos se rozhodně nešetřilo ani s pyro efekty, i když pravdou je, že jsme neviděli nic nového, co by již na předchozích ročnících nebylo. Člověk to ale může vidět třeba po jedenácté a stejně na to kouká s otevřenou pusou jako malé dítě když rozbaluje dárečky pod stromečkem. Pojďme ale zpět k hudbě.
Na místo jsem přišel v době, kdy arénu rozehříval český trance pionýr Thomas Coastline. Ten se již perfektně osvědčil na minulém ročníku. Chlapec prostě ví jak správně rozjet tak obrovskou párty! Pěkně pozvolna, avšak na úrovni. Thomas prostě zahrál kvalitní progressive, přesně jak jsem předpokládal. Jeho závěrečný track Satellite od Oceanlab dokonce rozezpíval skoro celou halu. Parket byl v té době již docela solidně zaplněn a odhadem mohlo být v té době přítomno klidně i 5 tisíc lidí. Po velkolepém intru nastoupila první velká hvězda večera Alex Morph. Musím se přiznat, že takhle ostrý nástup jsem na žádné Transmission ještě nikdy nezažil. Morph odpálil totiž svůj set skladbou Leviticus, která rozhodně nepatří mezi ty nejpomalejší. Vlastně po celou dobu Alex tak trochu ignoroval, že hraje hned takto na úvod a po půlhodince přešel dokonce rovnou na uplifting trance vygradovaný do finále v podobě An Angels Love.
Alexe vystřídal Solarstone se svým pure trance soundem. Ten svůj set zřejmě pojal tak, aby nám představil svoji novou tvorbu, protože jsem příliš tracků nepoznával, ale bylo jasné, že většina z těch nových ochutnávek byla jeho tradiční “pure” tvorba. I když jsem byl mírně zklamán, že nezařadil do svého setu žádný známější track nebo svou klasiku, tak i přesto mě bavil a naštěstí jsem nebyl ani zdaleka sám. Úplné euforie jsem ale v tu dobu ještě nezažíval. O něco lépe se to povedlo dalšímu v pořadí. Giuseppe Otavianni je znám tím, že klasické hraní za mixáky prokládá ještě živým hraním na klávesy. Považuji to za docela zajímavé zpestření, když z ničeho nic začne vyťukávat do jiného tracku známou melodii, jako je třena For An Angel nebo Into The Night od 4 Strings. Celý jeho set byl docela svižný, místy dokonce až agresivní, což ale považuji za výrazné plus. Místní osazenstvo čítající v té době již určitě výrazně přes 10 tisíc lidí to alespoň pořádně rozpumpovalo. Velice se mi zamlouval závěrečný ID remix pro Coldplay – A Sky Full Of Stars. O2 arénu pak opět trochu zkrotil Transmix od Rank1. Smrtící tempo ale vystřídaly zase smrtící efekty perfektně sladěné s hudbou. Prostě opět dokonalá práce holandských Vision Impossible. Na tuto show jsem se speciálně přemístil z parketu na balkon, abych si vše mohl vychutnat pěkně ze široka. Rank1 do svého mixu zařadili i své kousky jako LED There Be Light nebo Airwave.
Hlavní hvězdou večera byla tak jak už je zvykem Markus Schulz, který už si tu musí připadat tak trochu jako doma. Podle mého očekávání se nepřizpůsobil večeru, co se týče BPM a zahrál svoji klasiku, takže spíše bigroom trance. Myslím, že to ale nebylo na škodu, protože přeci jen, kdyby byl celý večer jen o uplifting trancu, tak by to bylo pro spoustu lidí až příliš jednotvárné. Já jsem velkou část Markusova setu strávil na ochozech, v útrobách arény abych do sebe dal nějaký ten hot dog a trochu si odpočinul. Z dálky jsem ale slyšel, že hrál Markus docela známé tracky jako Safe and Sound , Remember Me, Hystereo nebo hymnu tohoto ročníku Seven Sins. Velice mě zaujala i závěrečná novinka Winter Kills Me. Já jsem ovšem šetřil síly na závěrečné trio řezníků. Prvním z nich byl John O Callaghan, který přesně podle předpokladů nenavázal na Markuse pomalejším soundem, ale rovnou to rozkotlil na 138+. Celý jeho set byl protkaný opravdu úžasným uplifting trancem. Ať už to byla jeho hitovka Games nebo, vražedná Victims, při které jsem musel vypotit snad kýbl potu a možná snad i krve. Zakončení setu v podobě Dreamland byla další trefa do černého. John prostě opět potvrdil proč patří mezi hlavní propagátory stylu uplifting. Liftovat lidi do nebeských výšin mu jde prostě skvěle.
Dalším zajímavým bodem večera byl Photographer, který tu byl vlastně úplně poprvé. Trošku mě zklamal zvuk při jeho setu, jelikož mi to vše přišlo lehce zatřené a také přebasované. Nevím jestli byla chyba ne jeho straně nebo trochu zaspali zvukaři, ale opravdu jsem měl docela problém najít v celé aréně místečko, kde by to znělo alespoň trochu čistě. Když pominu tento zvukový problém, tak byl jeho set špičkový. Zahrál snad veškerou svou zásadní produkci a samozřejmostí byla i jeho megabomba Airport. Pochválil bych i velice spontánní komunikaci s publikem. Závěrečným řezníkem byl už prověřený Bryan Kearney. Ten moc dobře ví, jak se takové akce zakončují. Zarazilo mě, kolik ještě zůstalo lidí na parketu. Byl prostě úplně plný a to až úplně do konce. Bryan sice nehrál nijak přehnaně tvrdě, ale tempo muselo určitě překračovat i 140bpm. Prvním vrcholem setu byl jeho remix pro Gareth Emery – U při, kterém došlo již po několikáté za večer ke známému sit-downu a následujícímu výskoku. Dalšími vrcholy pak určitě byly skladby jako Fireisland nebo Miss You. Zakončení tedy proběhlo spíše v euforickém stylu než-li v tvrdším ražení. Bryan si své vystoupení také náramně užíval, šlo vidět jak se baví společně s námi.
Organizace proběhla opět na jedničku. Za lehké mínusy bych považoval místy trochu neukočírovaný zvuk. Přímo pod pásem s reproduktory se opravdu nedalo stát, což mě zarazilo u takového formátu jako je Funktion One. Spíše to podle mého názoru byla chyba zvukařů. Druhým lehčím mínusem byl pomalu ale jistě se zvětšující bordel pod nohama, což zapříčinila absence více košů. Na konci zbyly na parketu vyloženě kelímkové duny. To jsou ale opravdu jen drobné vady na kráse celé této Transmission. Za sebe musím říci, že byla asi opravdu nejlepší, hudebně bezesporu ano. Tématicky to bylo letos také na úrovni, i když projekce slečen občas připomínala spíše harém než taneční párty, ale to už je otázka vkusu. To, že bylo opět v podstatě vyprodáno a to, že zůstalo snad přes 10 tisíc lidí na parketu i při posledním DJji by mohlo motivovat pořadatelé k dalším dílům této unikátní párty. Budem se těšit s čím přijdou hoši s United Music příště.
