Transmission 2008 – psaný report
Hlavní tranceová událost tohoto roku Transmission 5 je za námi, tak se pojďme podívat jak to letos vypadalo. Do pražské O2 Arény dorazilo podle odhadů něco kolem 12 000 lidí, což znamená, že bylo narváno k prasknutí. Bezproblémový vstup do arény vystřídal hrůzný pohled na délku front na šatny. Přišlo mi, že obsluha šatny se skládala z bezdomovců, kteří byli najatí za flašku piva, protože byli neskutečně pomalí a někteří se dokonce jen tak bavili mezi sebou a nic nedělali. Po půl hodince jsem raději čekání ve frontě vzdal, protože jsem nechtěl propásnout první z hvězd večera Guiseppe Ottavianiho. V době kdy jsem stál onu zmiňovanou hrůzostrašnou frontu hrál rozehřívač Michal Poliak, jenž si zřejmě Transmission spletl s vesnickou diskotékou. Z toho co jsem měl možnost slyšet mi to provadu přišlo, že jsem momentálně na místní diskošce a nikoliv na tranceové megaakci. Hrál převážně vrzačky a profláknuté hitovky, ale o trancu se rozhodně hovořit nedalo. Jediné co snad trochu stálo za zmínku byla Sia – Girl Who Lost To Cocaine. Těsně před vystoupním Ottavianiho jsem se konečně dostal dovnitř a hned mě ohromila futuristická stage, která vypadala ještě daleko lépe než na minulé TM.
Zvuk už tak dokonalý nebyl, protože především v zadní části arény se zvuk odrážel a vytvářel tak jakoby dvojité bicí, což neznělo zrovna ideálně. V půl jedenácté se poprvé spustila projekce s vesmírnou tématikou, která vždy sloužila jako intro k jednotlivým DJjům. Vision Impossible, kteří měli i letos na starosti intra, vizuální efekty a pyroefekty odvedli naprosto špičkovou práci. K tomu opravdu není co vytknout, především intro k Rank 1 nazvané Hostile Attack patřilo k nejlepším zážitkům mého života. Teď už ale zpět k Ottavianimu, jehož vystoupení je povážováno za live-act. Je to ale hodně spekulativní, protože sice hraje na klávesy, ale že by to bylo nějak výrazně znát se říci nedá. Co se týče jeho tracklistu, pak už skoro není co vytknout, protože zahrál výtečně. Nechyběly pecky jako La Dolce Vita, Through Your Eyes, perfektní remix k Neo Love nebo novinku Our Dimension, kterou vyprodukoval společně s JOC. Na závěr přišla podle očekávání bombastická hitovka No More Alone.
Sympatického itala vystřídal Markus Schulz, který se sem vždy rád vrací. Pro letošní TM dokonce složil hymnu, se kterou zahájil svůj set. Nese název The New World a byla doprovázena vynikajícími pyroefekty. Původně jsem myslel, že Markusův set zneužiju k nějakému občerstvení, případně k pokecu s přáteli, ale nedalo se, protože vynechat část jeho setu by byl hřích. Zahrál nad očekávání dobře. Jeho set měl vývoj, stále něčím překvapoval a skvěle komunikoval s lidmi. Z jeho první části setu bych vypíchnul například Mr. Sam – Cygnes, Wippenberg – Chakalaka nebo Derelict – Rescue Me, kterou Markus hraje skoro vždy při svých živých vystoupení a musím potvrdit, že zní naživo opravdu skvěle. V druhé půlce setu došlo na hitovku z minulého roku Big Sky, ovšem v nové úpravě přímo od Markuse. Poté zabrousil dokonce i do upliftingu v podobě Paul Trainer – Seize The Day, Stoneface & Terminal – Blueprint nebo svojí hitovkou Daydream v Lemon & Einar K Uplifting Remixu. Úplně na závěr ještě zopakoval hymnu The New World v trochu jiném provedení.
Markuse vystřídal Ferry Corsten, který se tady v Praze už také musí cítit jako doma. Svůj set odstartoval s Papillionem od Duranda, což je v podstatě vykrádačka klasiky Orange Theme, ale znělo to docela dobře. Po druhé za večer zazněla Chakalaka na kterou Ferry navázal z dělovkou Clockworx v Cosmic Gate remixu. Perfektní byla i Us od Simona Pattersona. V další části setu ale Ferry docela nudil a tak jsem právě tento čas využil ke zmiňovanému občerstvení a pokecu. Ke konci setu Ferry zahrál podle očekávání klasiky jako Gouryella, Out Of The Blue (Violin Edit) nebo Brainbox. Na závěr přišla samozřejmě aktuální hitovka Radio Crash.
Pro mnohé hlavní událost večera, to měli být Rank 1 a jejich živé vystoupení. V jejich případě se opravdu dá alespoň částečně hovořit o live-actu, ovšem otázkou je, jestli to má vůbec smysl. Spousta lidí by určitě uvítala jejich slavné klasiky v původních verzích než v podivných úpravách a s poměrně pomalým BPM. Podle očekávání zazněly věci jako Such Is Life, Airwave nebo Superstrings, ale v nových úpravách to prostě nebylo ono a tak se z Rank 1 stalo jedno velké zklamání a to ještě ani nezmiňuji nulovou komunikaci s lidma. Přišlo mi, jakoby se ti dva spíše před námi schovávali za pultem…
Jako poslední přišel dorazit O2 Arénu Fila, jenž se asi musel zhrozit, když byl ohlášen jako “Fajla” a ještě k tomu svítil jeho nepřítomný kolega Aly na světelných tabulích s měkkým i. Docela ostuda pro pořadatele. Nicméně Fila předvedl podle očekávání uplifting jízdu od začátku až do konce. Drtivou část setu tvořili jejich vlastní produkce jako Lost Language, dále jejich remixy pro Sunloungera, Rapid Eye, Armina nebo Sassot. Vše zahráno v BPM kolem 140, takže to byla pořádná nálož. V aréně vydrželo do konce spousta lidí a myslím, že neprouohloupili. Fila byl navíc velmi přátelský a po svém setu se šel zdravit a fotit s fanoušky, nicméně všechno to tak trochu překazila místní ochranka, která všechny nekomprosmisně vyhnala. Za to si pořadatelská agentura UM vyslouží ode mně další mínus. No alespoň je do příště co napravovat a může to bý ještě lepší, ale i přes tyto drobné nedostatky si myslím, že to byla ta nejzdařilejší TM a budu se už pomalu těšit co pro nás UM přichystá na příští rok.
