TRANCE.CZ - Elektronická taneční hudba v ČR i ze světa.

Pravda: přicházím s přestýdenním skluzem, ale po návratu z Mácháče prostě zkrátka a jednoduąe nebyla vhodná chvíle. Euforie se mne drľela dobré tři dny, a psát bez té správné nálady a chutě…nee. Tolik výmluva autorova. Se vąí úctou ku nadpisu, jeľ se honosí označením Mácháč 2005: ano, report bude zaměřen na zmíněnou akci, a» uľ ohledně dojmů anebo pojmů, ale bez kapky studu nahrnu úspěąnost festivalu k protagonistovi, jímľ je kdo jiný neľli sám Paul van Dyk. Počasím počínaje (bez ohledu na hrozby, jeľ na mou osobu pár dní před směřovaly: prý jestli bude lejt, tak budu bita na holou… pche…:) a neuvěřitelně naąlapanou noční venkovní show konče. Kdyľ pominu kvalitu zvuku (asi aby z toho i ryby něco měly…) a pořadník jednotlivých aktérů na stage, tak odmítám akci kritizovat. Nejsem aľ tak krvelačná tranceařka, abych z rukávu sypala názvy tracků i jejich autory, a de facto je mi fuk, jedná-li se o progresiv anebo o house: jen se mi daná věc musí trefit do nálady. A proto za největąí černou tečku Mácháče povaľuji vystoupení Luccy v závěsu po PvD. Bez uráľky k její profesionalitě, ale tohle byla rána mezi oči ebenovým kyjem. Asi jako nechat se ráno vzbudit zpívánkami o včelích medvídcích zakončenými notně zesílenou lodní sirénou.
Velice mne nadchnul Michael C. A to nejen faktem, ľe jeątě hrál po absolvování nekonečné fronty, a i daląí půlhodinu poté. Vsadil na jistotu, alespoň ve srovnání se svým vystoupením na květnovém Arminovi, a neváhala bych ho programově zařadit za Michaela Buriana, před samotného PvD. Burian překvapil… Jak ho vąude uątěpačně drbu, tak na Mácháči relativně zabodoval. Z daląích bych jeątě jmenovala Angela Mika: ten jeho začátek, to byla docela fajnová “itálie”, a na pláľi mezi palmičkami mi to sedlo. Není nad drobné libůstky. Fergie mi přiąel poněkud monotónní, Sana bych slepila s Luccou. Jelikoľ se nejednalo o halovou party, kde se lze odstěhovat prakticky na jakékoliv dostupné místo, a odtud okem a uchem kritika prokládat mozek emocemi, není v mých silách patřičně zhodnotit jednoho aktéra po druhém. Zaprvé jsme nedorazili včas, resp. v době, kterou jsme si původně stanovili. Já osobně jsem vstávala v pět ráno, abych se co nejdříve dopravila do matičky Prahy, a notnou část dne jsem strávila dle hesla “zachovejte paniku”. Ač rodilá Praľačka, zbloudila jsem, a ne jednou. Absolvovala jsem střet nejen s revizory, kteří naątěstí na můj vesnický buranxicht skočili, ale i kilometrovou túru ve snaze uąetřit lístek, a ve finále sráľku s vlastním IQ. No jen magor mého kalibru si spolu s věcmi, které doslova lákají k odcizení v davu lidí, zavře do úschovny i platné jízdenky. Nemluvě o faktu, ľe poslední poloľka, na kterou jsem si několik minut před odjezdem vzpomněla, byl lístek na Mácháč. Avízované půlhodinové zpoľdění se nakonec sprostě zaokrouhlilo na hodinu celou, ale sláva, sláva, sláva – seděla jsem v autě mířícím na Mácháč. Moľná by stálo za pokus vtipně dodat “na vrakoviątě jsme fakt nejeli…”, ale kdyľ já k tomu autíčku mám silnou citovou vazbu…
K mé radosti jsme ze směru sjeli pouze jednou, a co je úľasné – ne mou zásluhou. Tamějąí silnice nás doslova nutila vjet na pole a zjią»ovat, co tajemného se ukrývá za horizontem, ale opět sláva, sláva, sláva – Doksy nalezeny. K organizaci parkovią» nemám výhrady, snad jen opravdovou extra tmu v lese, která výrobcům mobilních telefonů zadělala na kąeft: kdo měl baterčičku, byl faktický king (opět já….:). Festival, jak uľ bylo zmíněno, probíhal v prostorách pláľe Klůček. Takľe vąude lezoucí písek, záludné kořeny podráľející nohy, větve stromů trhající pracné účesy a v neposlední řadě chladná hladina vody. Jak byl srpen jedním z nejhnusnějąích letních měsíců v dějinách, tak v den konání Mácháče jakoby kouzelným proutkem mávli, a objevilo se sluníčko. Coľ o to, hnedle bylo o důvod víc jásat, ale vąem nadąencům, kteří se jím nechali zmást a dorazili na Mácháč letně oděni, po nepopsatelně úľasném západu slunce nad hladinou jezera v trance oparu, doslova a do písmene zamrznul úsměv na rtu. Ta zima by se dala krájet a prodávat po kilech… Snad poprvé v dějinách jsem já nebyla ta nejzmrzlejąí, coľ samo o sobě hřálo: ale tady je třeba brát v potaz, ľe i v počasí funguje nepřímá úměrnost. Čím jasněji, tím chladněji: hvězdná obloha sama stála za popis, hvězdy střídající se za aparaturou téľ, lasery protínající koruny stromů, barevná světla na hladině – nový druh trance atmosféry, tedy alespoň pro mne.
Míst, kde se dalo bavit, bylo hned několik. Vyjma hlavní stage zimomřivci zběhávali do RedZone či do stanu Duplexu, kde stejně jako kousek opodál hrála dravá hudba. Vąude se tancovalo, jak jinak, někteří nadąenci naąli útočiątě v boji s virtuálními boxery, a k mání byla i moľnost nakoupit trička, cédéčka, blikátka vąeho druhu, eventuelně lístky na listopadového Tijse (bude-li opravdu v listopadu:). Kaľdopádně nejtepleji bylo u klobás… Ovąem nejluxusnějąí záleľitostí celé party byl bezesporu CocaCola bus. Dvoupatrák á la London, s prodejem nejmenovaného nápoje a reklamních předmětů s ním souvisejících, ale se sedačkami, počítači a vlastním DJem. Bezostyąně přiznávám, ľe tam jsme trávili nejvíc času. Zaprvé tam tolik “nemrzlo”, zadruhé se tam skvěle vegetilo, na pohodlných křesílkách, a zatřetí se podařilo chytit signál, co se týče internetu. A tak jsme v záplavě hnedle dvou trance proudů, linoucích se naráz v protisměru, vesele rozesílali pozdravy do celého světa, s nehynoucím nadąením, kde právě jsme, čím se právě bavíme, a hlavně – na KOHO právě čekáme… Dvoupatrový autobus nabízel vąeobecně mnoho nových záľitků. Stačilo deset tancujících lidí, aby se vrchní patro rozhoupalo, a hnedle pohled na dole probíhající party působil jinak. Bohuľel na nás těsně před půlnocí vlítla komanda: první v podobě natáčecího ątábu TV Óčko, kteří nevím proč zrovna mne důkladně vyzpovídali, a vzápětí i Míąu (asi aby se mi pak nemohl pochlebovat), a druhé v podobě milých mladých můľu, kteří sice byli k seľrání vzhledem i chováním, ale kteří nás z útulného busu vyhostili. Tím pádem jsme přiąli i o moľnost si vzájemně pohlídat místo, kdyľ se někdo vzdálil do mumraje hudby, ale na druhou stranu: během vystoupení PvD by v ně busu tak jako tak hlídat místa nikdo nezůstal.
Dočkali jsme se po půlnoci, po romantické procházce lesem plným bubáků a opilců. Paul to rozjel opravu ostře: trackem Galvanize od Chemical Brothers, a ve stejné palbě pokračoval dál. Nebylo moľné se ho řádně nabaľit, ač dav doslova a do písmene ąílel. Navíc já jsem milovník ohňostrojů vąeho druhu, a tak jsem nevěděla, čím se nechat unáąet intenzivněji, jestli nadupaným setem anebo barevným jiskřením na nebi. Famózní nástup, i tak by se daly emoce popsat, ale stejně jsem toho názoru, ľe rachejtle měly přijít na řadu aľ v samotném finále. V tom nejlepąím varu, při For an angel; ohňostroj v lůně právě tohoto tracku by dodal atmosféře ą»ávu nejabsolutnějąí dokonalosti. Uľ během Nothing but you, kdyľ obsluha počala odnáąet části Paulovy výbavy, jsem propadla panice, ľe tohle uľ je definitivní the end, a ľe vrchol festivalu roku bude bez For an angel. A to bych nerozchodila, a řekla bych, ľe nejen já. Byla jsem velice blízko, kaľdé Paulovo gesto jako na dlani, i kaľdá muąka, kterou chytil a zahodil. Byla jsem obeznámena předem, ľe tenhle DJ je sice trance God, ale jinak neslaný a nemastný typ, oproti bavičům typu Tiësto či Armin van Buuren; ovąem k mé velké radosti na Mácháč přijel zcela jiný člověk. Byl v pohodě, spokojenost z něho čiąela, usmíval se, mrkal na nás, s davem komunikoval velice vstřícně, včetně gesta, jakým Lucce předával stůl. (By» zbytečně, protoľe ta zřejmě neměla v rukávu nic, čím by se mohla rozehraného For an angel chytit.) Terno bylo i místo, ze kterého jsem si Paula vychutnávala: kdyby mi hanba dovolila, krutě bych sem vepsala, ľe přede mnou stálo cosi, co měřilo asi 90 čísel, mělo to fousy a hulilo to jedno ľváro za druhým:o) Samozřejmě se nejednalo o “cosi”, nýbrľ o “kdosi”, tedy o fajnového trance pařiče malého vzrůstu, přes kterého bylo nejen super vidět, ale jehoľ tělo mne chránilo před chladem táhnoucím se z vody. Pravda, musela jsem tancování (dá-li se vůbec omezený pohyb v mase lidí takto nazvat), značně přizpůsobit, abych chlapíka lokty netloukla do hlavy, ale jinak to nemělo chybu. Chvílemi bylo opravdu obtíľné si plac udrľet, jeden z neurvalců se ke mne jakoľto k něľnému pohlaví choval opravdu brutálně, ale podařilo se mi setrvat, dokonce aniľ by byl surovým tlakem zezadu zasaľen onen chlapík přede mnou. Poprvé v ľivotě jsem vlastním tělem bránila muľe:o) Jestli se mi něco opravdu silně vrylo do paměti, tak obrázky z plátna, vysílané při For an angel. Moľná to byli rypouąi… nevím, ale bylo to obří, mega fantastické. Svět zvířat za zvuku jednoho z mých dvou nejmilejąích tracků; ľe by inspirace z Jarreho videa Oxygen?
Kaľdopádně čas letěl, nelidsky rychle. Vystoupení PvD bych osobně rozdělila do čtyř částí: první byla energicky naąlapaná, aľ skoro nářezově. V daląí pasáľi zvolnil a hudba spadla do jakési hlubąí, skoro aľ ponuřejąí nálady, ale do atmosféry jezera to skvěle pasovalo. Daląí part patřil divákům, osvědčené rádio hitovky nejen z Reflections, novinka Otherside, kterou mimochodem hráli nejméně dva DJové před PvD, a publikum se při Time of our lives jalo i zpívat. Finále se de-facto neslo v čekání na For an angel, ač se smutkem na srdci, protoľe čas velel nemilosrdně. Bohuľel nedoąlo na případnou autogramiádu, přestoľe Paul zavítal na pódium i během vystoupení Luccy. Stačilo několik kroků k divákům… Pravda, bariéry by to nemusely vydrľet, a sám mistr se tentokrát publiku věnoval opravdu intenzivně, ale naděje holt umírá poslední… Jak uľ jsem avízovala, nástup Luccy v závěsu po PvD mi nesedl. Kdyby převzala ątafetu po tvrdąím Sanovi, určitě bych se ni dívala jinak, ale takhle mi zůstala vzpomínka v podobě úprku od stage.
Mácháč 2005 měl grády, vydařená akce. Návątěvníci zápasili se zimou tancem, okolí jezera mělo skvělou světelnou kulisu, tančily i spermie, policajti se místo mlácení zvrácených ľivlů povozili na lodičkách… Naąli se i jedinci, kteří neváhali smočit tělo v jezeře; magorů a bláznů není nikdy nikde dost. Východu slunce celá naąe grupa (Míąa, Tom, ©tefka a má maličkost) vyčkala v autě; paní Vlezlá Zima nakonec zvítězila i nad trancem, a tak zbytek akce nemohu lačně zkritizovat. A závěrem bych jeątě moc a moc a moc ráda pozdravila Agynku.M a Smudlinu.J z chatu, za spoluúčast v hromadném těąení se, včetně odpočítávání jednotlivých dní:o))) Dojmy a předevąím emoce z akce mne nutí srovnávat proľitky letoąního koncertu Mobyho: co bylo lepąí? To» otázka. Letoąní rok je celkově na ľivá vystoupení extrémně plodný, a Paul van Dyk nasadil velice vysokou la»ku, i přes velké očekávání. Nashledanou napřesrok: a» uľ na Mácháči anebo na PvD kdekoliv jinde u nás, v kotli českých fanouąků.

Author: Monika

Komentáře nejsou povoleny.