Nové album: Ian Pooley – Since Then
Německé desky nemusí vľdy nutně znamenat skladby na jedno, maximálně na dvě pouľití. Dnes je populární německou hudbu zavrhovat a spíąe se soustředit na mnohem více progresivnějąí Anglii či francouzské interprety. Německo bylo po léta spojováno s tím největąím odpadem hudebního průmyslu, ale několikrát uľ ve své historii ukázalo, ľe se zde také rodí geniální umělci, kteří své kořeny popírají a jsou naočkováni hudebními vlivy z venku. To je i případ dneąního recenzovaného – Iana Pooleyho. Narodil se v roce 1975 a stejně jako mnoho jeho hudebních kolegů pochází z Frankfurtu. Hudbě se začal intenzivněji věnovat v ąestnácti letech a jeho začátky se odvíjely po boku kamaráda Thomase Gerlacha. Tohle neznámé jméno je pro nás ukryto pod přezdívkou DJ Tonka. Ian s ním ve dvou společných projektech T´N´I a Space Cube ukuchtil několik tracků, které byly ovlivněny jejich vlastním cítěním techna z Detroitu smíchaném s rozpustilými breakbeatovými rytmy. Po nějaké době se jejich hudební názory začaly odchylovat a tak udělali zřejmě to nejlepąí co se naskýtalo – rozeąli se. DJ Tonka si udělal jméno skrze remix pro Davida Angela (Funk Music) a vlastní představou skladby Love Shack od B52´s. Ian Pooley po rozchodu také nezahálel. Pro label V2 vydal kritikou hodně oceněné album Meridian, z něhoľ nejvíce zazářily klenoty What Is Your Number nebo směs diska a funku Followed. ©lo o hodně minimalistické a zároveň hypnotické tracky ve zcela neněmeckém pojetí a tak se snadno staly stěľejními momenty v setech diskľokejů po celém světě.
Ani jsem nečekal, ľe by se nové album mohlo objevit tak rychle a můľu říct ľe mě to mile překvapilo. Větąinou si dávají muzikanti na novou desku více času. První co vás po zasunutí disku do přehrávače zaujme, je určitě vynikající zvuk, kde by kaľdý zvukař ocenil absolutní vyváľenost vąech nástrojů a digitální čistotu. Na svědomí ho má zvukový inľenýr Tom Gillieron, jemuľ patří můj obdiv. Dvanáct tracků vznikalo v Ianově vlastním studiu s příznačným názvem New Home uľ od loňského roku a vypadá to, ľe si dával hodně záleľet. Inspiraci čerpal hlavně při svých cestách po světě, a» uľ to byla Brazílie, Barcelona, Malta nebo Montreal. Vąak také vąe pečlivě dokumentoval svým fotoaparátem a tak si můľete prohlídnout vnitřek bookletu, jeľ je poskládaný z těch nejzajímavějąích fotek.
Coracao Tambor je intrem nové desky a je to taková tříminutová ochutnávka skladby, jeľ se nám představí aľ v půlce celého alba. Ten kdo čekal hned na úvod nějaké naąláplejąí beaty bude zklamán. Vybrouąený křiątálový zvuk, k tomu jemné vybrnkávání několika kytar a hlavně výrazný doprovod perkusí vás jistě zaujme a v klidu nenechá. Oproti Meridianu se zdá, ľe bude tohle album mnohem zasněnějąí, vonící létem a romantikou, zároveň vąak autorsky více propracovanějąí. Meridian svůj úkol splnil – houseové publikum Pooleyho zná, teď je na čase představit i jeho druhou tvář. Zatím je to velká pohoda a po inspiraci slavných amerických producentů, o které se Pooley často zmiňuje, není ani památky. Taková Venasque (cesty po světě mu zřejmě sluąně zamotaly hlavu) je cítit spíąe po Francii a náročný posluchač má tak ąanci okusit různorodost skladeb. S čím si dává Pooley opravdu práci, jsou úvodní vteřiny vąech tracků. Má to geniálně vymyąlené – jednou přijde se vzruąeným jásotem, podruhé se zpěvem racků, jindy zase se starým rozhrkaným rádiem, z kterého se rytmicky ozývá “Pooley, Pooley”.
Nemůľu rozhodně říct, ľe bych se nudil. Vąechny skladby si napsal sám, pouze se zmiňovanou Coracao Tambor a Menino Brincadeira mu vypomáhaly dvě zpěvačky – Rosanna a Zélia. Ty se postaraly jednak o portugalský zpěv, ale i kytarové a perkusové (nádherně propracované) doprovody. Za zmínku stojí téľ hostování zpěvačky Kirsty Hawkshaw. Letos jí vyąla deska, spolupracovala s BTým a techhouseovými Swayzak, ale nejvíce zazářila v projektu Opus III v jejich /dnes uľ klasice/ It´s a Fine Day. Tady bych ji vąak rozhodně nepoznal. Zpěv mi připomíná takové pophvězdičky, jako jsou Janet Jackson či Emilia. Její hlásek dokáľe pohladit a skladba Visions je jedním z nejtanečnějąích kousků alba, s ambicemi playlistů vąech komerčních rádií. Uvidíme, kam aľ to Pooley dotáhne:-). Myslím si, ľe jako singl to má jisté, avąak v tuhle chvíli si neumím představit ľádný remixérský zásah. Sama o sobě uľ zní jako z pera Todda Terryho nebo dvojky Masters At Work. První singl 900 Degrees je celkem pumpující a filtrovaný house a je srovnatelný opět se současnou francouzskou dance scénou. Zvukové vlny a postupy jsou po vzoru Star Dust, Superfunk, moľná by se daly srovnat i s některými skladbami Daft Punk (ti jsou vąak oproti Pooleyho lehkosti mnohem více agresivnějąí). Není to ąpatný singl, osobně bych vąak vybral hned následující skladbu – Sundowner. Ta je asi “nejmeridianovějąí” a takovým volným pokračováním Followed. Hodně příjemně se poslouchá a jeątě příjemněji by se na ni dalo tancovat. Neobyčejně lehká skladba postavená na smyčce a pár nástrojích vás opět zhypnotizuje. Skoro jako by si ty nejlepąí tracky pro nás Ian ąetřil aľ na závěr alba. To je vyjímečné i z jiného důvodu. Dvanáctý opět nehouseový track po čtyřech minutách končí, ale zůstává zde jeątě asi devět minut místa na tzv. “hidden track”. Nejedná se tentokrát o ľádnou ukrytou skladbu, ale rozhovor Iana s moderátorem rádia v Sydney. Jako podklad hraje deska Meridian a moderátor Iana vyzpovídává před večerním DJingem. Ian srąí vtipem a napřetřes se dostanou i otázky na jeho soukromí. Jeden z druhého si dělají legraci, Ian mluví o svém nejoblíbenějąím pivu, starém sestřihu vlasů, o tom jak ąpatně němci tancujou, co si myslí o Monice Lewinské, apod. Celkem unikátní závěr tohoto alba, co říkáte?
Zhodnocení: Na houseové album je deska hodně členitá a hledá ukryté moľnosti, pokud se dá v tomhle přímočarém stylu jeątě inovovat. Ianovi se to celkem daří a tak nás první půlka nás seznamuje s karnevalovými brazilskými rytmy. Na druhou stranu, pokud budete tohle album ignorovat o nic nepřijdete, snad jen o moľnost poslechnout si kvalitní houseovou desku, nezvykle od německých sousedů. Myclick
Myclick
